Červená Karkulka
Byla jednou jedna sladká holčička, všichni milovali, kdo ji jen viděl, a babička ji milovala nejvíc - nevěděla, co jí dát. Jednou jí dala červenou sametovou kapuci, a dívce se tato kapuce tak líbila, že žádnou jinou nosit nechtěla, proto se tomu říkalo Červená karkulka.
Jednou matka řekla Červené Karkulce:
– Jdi tam, dítě, dort a láhev vína v košíku, vezmi to k babičce, která je nemocná a slabá, a z tohoto dárku bude mít velkou radost. Jděte dál, dokud nebude horko, neutíkej a neuhýbej z cesty, protože byste mohli spadnout a rozbít láhev. Když vstoupíte do místnosti, nezapomeň říct babičce "dobré ráno".
– udělám všechno, jak říkáš mámě – przyrzekł Czerwony Kapturek.
Babička bydlela v lese, půl hodiny od vesnice. Když dívka vstoupila do lesa, potkala vlka. Ale Červená Karkulka nevěděla, že to bylo tak zlé zvíře a on se ho nebál.
– Dobré ráno, Červená Karkulka – rzekł wilk.
– Dobré ráno, vlk – odparła dziewczynka.
– Kam jdeš tak brzy??
– K babičce.
– A co nosíš pod zástěrou??
– Dort a víno, mami sakra včera, tak posílá malou nemocnou a slabou babičku, že by se najedla a tlačila na svou sílu.
– A kde bydlí tvoje babička?, Červená Karkulka?
– Ó, je to odsud ještě hodně daleko! Daleko v lesích, Pod třemi velkými duby je srub, obklopený lískovým živým plotem, určitě se tam dostaneš – rzekł Czerwony Kapturek.
Vlk si to myslel: „Je to mladé, Tohle křehké stvoření se mi bude líbit víc než moje stará babička. Musíte to však udělat, jíst obojí!“. Procházka kousek po boku Červené Karkulky, řekl:
– Podívej, jak krásné květiny všude kolem kvetou, proč se na ně nepodíváš? A zdá se, že neslyšíš, jak sladce zpívají ptáci? Jdete rovně, jak do školy, a les je tak pěkný!
Červená Karkulka otevřela oči, a vidět paprsky slunce tančící mezi stromy a spoustou květin, myslel: „Babička bude mít radost, když jí přinesu pěknou kytici. Je ještě docela brzy, přijdu včas".
A běžela do lesa hledat květiny. A když jednu zlomila, všimla si dalšího, krásnější, tak se za ním rozběhla a šla stále hlouběji do lesa.
Vlk mezitím běžel přímo k babičce a zaklepal na dveře.
– Kdo je tam? – zeptala se stará žena.
– To jsem já, Červená Karkulka, Nesu babičce koláče a víno, otevřená babička.
– Stiskněte rukojeť – rzekła babcia – Jsem příliš slabý, vstát.
Vlk stiskl kliku, dveře se otevřely, a bestie beze slova přistoupila k babiččině posteli a spolkla ji. Pak jí oblékl košili a čepici, šel spát a zatáhl závěsy.
Když Červená Karkulka nasbírala tolik květin, že už je nemohl zvednout, náhle si vzpomněl na babičku a holčička rychle běžela do své chaloupky. Byla velmi překvapená, že dveře jsou otevřené, a když vstoupila do pokoje, pomyslela si: "Ó můj bože, Jsem tak nějak hrozná, a přitom k babičce většinou chodím rád!“.
– Dobré ráno! – plakala, ale nedostal žádnou odpověď.
Přistoupila tedy k posteli a odhrnula závěsy. Viděla babičku, která měla přes obličej přetaženou sprchovou čepici a vypadala velmi zvláštně.
– Ach, Babička, proč máš tak velké uši??
– Abych tě lépe slyšel!
– A proč máš tak velké oči??
– Abych tě lépe viděl!
– A proč máš tak velké ruce?
– Abych tě mohl lépe obejmout!
– Ale proč, Babička, máš tak ošklivou velkou pusu?
– Aby se vám lépe jedlo!
A v tu chvíli vlk vyskočil z postele a spolkl ubohou Karkulku.
Jakmile vlk uspokojí svůj rozmar, vrátil se do postele a okamžitě usnul, hlasitě chrápat. Kolem domu právě procházel mladý myslivec a pomyslel si: "Jak těžce ta stará paní chrápe.", musím se podívat, kdyby se jí stalo něco špatného".
Vstoupil tedy do pokoje a uviděl na posteli spícího vlka.
– našel jsem tě, starý škůdce! – zawołał – Dlouho jsem tě hledal!
A namířil brokovnici na vlka, abych ho zastřelil, ale pomyslel si, že možná vlk babičku spolkl a mohl ji ještě zachránit; tak nestřílel, ale vzal nůžky a rozřízl břicho spícího vlka. Červená Karkulka okamžitě vyskočila a volala:
– Ach, jak jsem se bál, v břiše vlka byla taková tma!
A pak vyšla i stará babička, také stále naživu, ale sotva lapal po dechu. Červená karkulka rychle přinesla kameny, kterými naplnili vlčí břicho. Když se zvíře probudilo, chtěl utéct, ale kameny byly tak těžké, že byl okamžitě mrtvý na podlahu.
Všechny tři - Červená Karkulka, babička, lovec - měli velkou radost. Lovec svlékl vlka z kůže a šel s ní domů, babička snědla koláč a vypila víno, přinesla dívka, a Červená Karkulka si pomyslela: „Od této chvíle už nikdy nebudu běhat po lese, když mi to máma zakáže!“.
Někteří ano, že jednou, když se Červená Karkulka chystala znovu vidět babičku, nést jí dort, potkal dalšího vlka, který ho pronásledoval a chtěl ho svést z omylu. Červená Karkulka však byla ve střehu a šla rovnou svou cestou, a pak to řekl babičce, že potkal vlka, který mu řekl „dobré ráno“., ale jeho oči vypadaly tak špatně:
– Kdyby to nebylo uprostřed cesty, ten by mě určitě snědl.
– Poslouchej mě, dítě – powiedziała babunia – Zavřeme dveře, aby se sem nedostal vlk.
Krátce nato vlk zaklepal, volat:
– Otevřete to, babuniu, to jsem já, Červená Karkulka, Nesu ti dort.
Babička s Karkulkou seděly tiše a neotevřely dveře. Wilczysko několikrát obkroužil chatu, a nakonec to skočilo na střechu a tam to chtělo čekat do večera, až se Červená Karkulka vrátí domů, běž za ním a sněz ho ve tmě. Ale babička uhodla hned, co má vlk za lubem. Před domem bylo velké kamenné koryto. Tak řekla své vnučce:
– Červená Karkulka, vzít kbelík a vodu, ve kterém jsem včera vařil klobásu, nalít do koryta!
Dívka nosila vodu co nejdéle, dokud nebylo velké koryto plné až po okraj. Pak se vůně klobásy dostala do vlčích nozder, zvíře začalo čichat a pokukovat dolů, nakonec natáhl krk, že už na střeše nevydržel a začal padat dolů, spadl do koryta a utopil se. Červená Karkulka se vrátila domů, obsah, že mu cestou nikdo neublížil.