To vše kvůli myši
Tohle je Králík. Opravdu. Žádný slon bez chobotu, jak se táta někdy směje, ani myš s chlupatým ocasem. Ani zajíc. Pouze divoký králík. V podzemí žije už dlouhou dobu. W Norce. Společně s mámou, táta a sourozenci.
Všichni odešli jako obvykle, a zůstal jako obvykle. Doma se tomu nikdo nedivil. – Bude větší, Změní se to. Vyroste z toho – řekla moje matka.
Králík se krčil v rohu nory a vrtěl vousky. Nevěděl proč. Nicméně trochu nuda, trochu ze zvyku. On čekal. – Dnes by se mělo stát něco mimořádného. Musím být trpělivý. Jednou… dva…tři… – počítal. A znovu:– Jednou… dva… tři… – Ale v noře bylo ticho, šedá a tmavší než včera.
Najednou něco zabuchlo. A hned po tom: pac! Obrovská hrouda mokrého písku zasáhla králíka do nosu… Rychle zavřel oči. Takhle byla ještě tmavší – ale bezpečnější. Jak moc dokážeš sedět, třást se a nic nevidět? – myslel. Otevřel oči. V nejtemnějším koutě norka se něco pohnulo. – Kdo je tam? – zeptal se dost nahlas.
– Myši, omylem jsem kopnul do tvé nory.
– A zakryl jsi vchod?
– Je mi to moc líto. Nadechnu se nebo trochu méně, a pak tento tunel zvětším a z této strany bude zase východ.
– Je potřeba vchod. Jak se sem moji rodiče a sourozenci dostanou?
– Nový vjezd nebo výjezd bude ještě viditelnější než ten předchozí. Uvidíš sám.
– Nemám chuť nikam chodit. Jen mi řekni, proč jsi vykopal tento tunel?
– Neslyšeli jste nic a nic? Na povrchu…teď je bouřka. Po něm bude duha. Spěchal jsem, abych ji viděl včas.
– Co je to duha?
Myška vypadala zamyšleně.
– Myslím, že je to pár krásných plamenů. Je to duha… Ach, duha! Musíte ji vidět. Duha nehoří, nic nepálí, nehřeje… Jeho barvy se nemění. Nevím, jak hlasitě bys křičel, nepohnou se. Je stále a nejkrásnější ze všech, co já vím. Škoda, že žádný zápach. A že to nemůžete ani trochu zkusit. Ale je lepší být takhle, jak to je, mohl bych to sledovat donekonečna.
– Význam… že na zemi není tma?
– Ach ne! Přes den svítí slunce, a pokud nesvítí., stejně všechno dobře vidíš. V noci je tma, ale měsíc a hvězdy svítí… Mám raději duhu než hvězdy. Hvězdy jsou nehybné, studené kočičí oči. Není vůbec příjemné se na něco takového dívat.
– Duha… – řekl Králík zamyšleně. – cítím, že jsem otrávený tmavým a šedým norkem, stejně jako barva jeho srsti. Nikdy předtím jsem o tom nikomu neřekl. Chci vidět duhu.
– Idea… Nemusíš se jí bát, utéct od ní. Neškrábe se, nekouše, nehoří.
– Jsem silnější než ty. Chystám se odtrhnout tuto hroudu hlíny a rozšířit tunel ke vchodu. A pak uvidím duhu.
Nestarat se o srst, o tlapkách, Králík se vrhl vpřed a začal ve spěchu pracovat. Kopat, kopat, jak měl sílu. Myš někde zůstala, ale už na ni nemyslel. Jen kopal, abychom co nejdříve viděli duhu.
V cestě stál poměrně velký kámen. Králík zalapal po dechu, pak ho odstrčil stranou. Kámen se odvalil… není známo kde… A pak jeho oči potemněly. Pak se začaly točit zlaté a červené kruhy.
– Jsi duha? – zeptal se králík. – Nikdy předtím jsem tě neviděl.
– NE. já jsem slunce.
– Jeden? Vidím několik kruhů nebo koulí.
– Jsem opravdu single. Zvykneš si na mé světlo, do jasu dne a uvidíš mě jasněji.
– Vlastně. Nikdy předtím jsem tu nebyl a nic podobného jsem neviděl. Cítím příjemné teplo. Dobře vidím barvu srsti.
– Hledáš duhu? – zeptalo se Slunce.
– chtěl jsem… vidět ji, protože jsem měl dost šedi a tmy v noře. A proč jsi tak vysoko?
Slunce se smálo.
– Na toto místo jsem putoval od úsvitu. Někdy rychleji, někdy pomalejší. Večer se vracím zpět, Dolů. Pak na mé místo přijde temná noc. Rozjasňuje ji měsíc a hvězdy. A také mraky. Zahřívám lidi přes den, zvířata a květiny. Noc uspává všechny a všechno.
– Znám noc – Králík si vzpomněl. – Často je v naší noře. Proto se mi asi chtělo pořád spát. Ale … Mraky jsem ještě nikdy neviděl.
– jsem tu! kolébám se nad tebou! – Cloud vykřikl. – Chtít, že bych ukázal déšť nebo sníh?
– Hmm… Nevím. Nicméně přemýšlím, ten déšť. Po dešti má být duha?
– Ne vždy. Ale někdy to tak je. Po dešti je to hezčí. Kdyby napadl sníh, byla by zima.
– Takže preferuji déšť – Králík se rozhodl.
V tu chvíli zafoukalo a mrak byl pryč… cestou se rozptýlí do několika malých mraků.
– Co je to? Je to déšť??
– NE. Říkají mi Vítr. Odehnal jsem mrak, protože na květinu vrhá stín. Dívej se, kolik má barev. Je zelená a bílá, stále růžové, pak červená, velmi červené.
– Je květina… je to kousek duhy? – zeptal se králík.
– Ach ne. Duha je na obloze, a květina vyrůstá ze země, ze zrn – semena. A já je dodávám, rozhazuji, šířím se.
– Květina je velmi krásná. Mohu to pozorně sledovat? – Králík se naklonil a kýchl. – Aaa-psik! Jak to voní! Je to Flower-Apsik. Mohu vám tak říkat? – zeptal se zdvořile.
– Ó, pokud se vám chce… Jen mě nelechtejte svým knírem a znovu zakryjte slunce. Předtím mi byla pěkná zima, když byl na obloze mrak – řekl Květina.
Králík seděl na boku a s potěšením se díval..
– Jsi krásný – zamyšleně se opakuje.
– To vím. Zítra budu ještě krásnější.
– Pozítří uschneš – Šnek se zasmál.
Květina se ohlédla. Hlemýžď byl hned za rohem, Jen.
– Každý však bude mít čas se na mě podívat. Raději bych byla květina než šnek.
– Ne, Ne… – zabručel uražený Šnek. – Taky nejsem ošklivá. Viděli jste někoho jako tato skořápka?? – zeptal se Králík.
– NE… – odpověděl upřímně.
– Po dešti se lesknu, stříbřité a opravdu krásné.
– Možná víš, bude ještě pršet? Ráda bych byla jen trochu hezká jako každý z vás. Vše závisí na dešti, z duhy po dešti… Takhle bych chtěla mít konečně hezčí kožíšek. Růžové nebo zlaté… – vysnil.
– Nejsi vůbec ošklivá – ujistil mě Šnek.
– Jste opravdu velmi poutaví – Květina milostivě dodala.
– Všechno takové šedovlasé? – zeptal se s pochybnostmi Králík.
– Ahoj, Ahoj! Slyšíte mě? Vyhledat! – Slunce vykřiklo.
– Nemůžu. Svítíš tak tvrdě.
– Poslechněte si to. Dávám ti dárek. Trochu mé nejhezčí barvy. Za úsvitu jsem celá růžovo-červená. Vaše oči budou nyní přesně takové.
– Opravdu? – králík byl šťastný.
– Pojď ke mně. Zde je malá louže. Pást se – vykřikl Šnek. – Jste s takovýma očima… velmi zajímavé.
– Ó, tak – potvrzená květina.
– A… Uvidím teď všechno lépe? – zeptal se králík.
– Je to jen na vás, co chcete vidět – řekl Slunce.
– Děkuju! – vykřikl Králík. – Nevím, Co teď. Vraťte se do nory nebo pokračujte? Tolik bych toho chtěl vidět.
– OH Děkuji, ještě stojí za to poznat: strom a voda, měsíc a hvězdy, dítě a lidé obecně… – Šnek pomalu vypočítával.
– Je skvělé, že můžete chodit. závidím ti – zašeptal Květ.
– jsem přesvědčený, že někde najdu duhu. Koneckonců, opravdu jsem ji chtěl vidět – Králík si vzpomněl.
– tak pojďme. Teď půjdu s tebou… – řeklo sluníčko vesele. – Pak potkáte další květinu, další šnek, pak motýl, pták, ještěrka, mravenec a žába, a dokonce i černá veverka.
– A někde tam, možná už za třetím velkým stromem, za druhým velkým kamenem, nebo možná blíž… bude duha – Králík si povzdechl a šťouchl za sluncem a docela pěkně zpíval, a zároveň hlasitě:
I když včera pršelo,
a dnes fouká vítr,
je to každý den, každý den je skvělý!
Když řekneš ostatním ano,
broukáš si takhle:
máme skvělý den, máme skvělý den,
ach, jaký překrásný den!
Čeká na mě stovka dětí, sto her,
skočím stovku, zavrním, zabručím:
Mám blízké přátele, mám spoustu přátel,
Nejsem vůbec sám!
Takže bude příjemné usnout poté.
Zvláště doporučujeme barvení myší.