Křeček hledá jaro
Jednoho dne se malý křeček probudil ve své noře na okraji lesa. Zívl, natažené, protřel si oči tlapou vyšel norek, hledejte jaro.
– Studený – zamumlal ospalý křeček.
Rozhlédl se kolem., ale jaro nebylo nikde k nalezení.
Na vrbových větvičkách seděly malé načechrané vrbové kočky.
– Co děláte tak vysoko? – zeptal se křeček.
– Rosteme, rosteme – vrbové kočky zvané.
– A vy jste neviděli jaro? – spytał Chomik.
Ale vítr právě dorazil, vrba bzučela větvičkami a křeček neslyšel, co říkají vrbové kočky.
A tak šel dál.. Slunce svítilo, a po obloze tekla malá mračna.
– Halo – zawołał do nich Chomik. – Neviděli jste jaro?
A pak jeden mrak zakryl slunce a na křečka spadly dešťové kapky..
– Brr…– Křeček se schoulil u země a uviděl malého, bílé květy.
– Možná jste viděli jaro? – Zeptal se, ale květiny byly malé a ještě nemohly mluvit.
Křeček šel hledat jaro.
Ptáci létali mezi stromy. Byli velmi zaneprázdněni, protože sbírali větvičky a hobliny pro stavbu hnízd.
– Možná víte, kde je jaro? – plakal Křeček, ale ptáci zpívali, Štěbetání, pískal a ani neslyšel hlas křečka.
– Musím jít daleko, tuta nikdo se ještě nesetkal s jarem – zamumlal si pro sebe.
A nakonec křeček přišel na louku, a tam na dlouhých nohách stál pan Čáp. Křeček roztrhl hlavu vysoko a podíval se na loach. Ani nestojí za to se zeptat na jaro, je tak zmrzlý, že dokud nos a nohy nejsou červené. A čáp se také podíval na křečka a zasekl se:
– Něco podobného! – Celá tato žába je oblečena v teplé kožešině, a pomyslel jsem si, že už je jaro – a odletěl.
A křeček šel ještě dál při hledání jara …
Zvláště doporučujeme Křeček omalovánky.