Mravenec

Psychoedukační pohádka

„Mravenec se začal učit v první třídě. Od samého začátku si s úkoly nevěděla rady, co mají mravenci ve škole. Učí se sbírat, a pak převoz věcí. Učení je těžké, každý den nosí klacky na zádech, listeczki, větvičky, jahody, bobule, a také se učí, jak je zabalit, že nebudou zničeny. Mravenec byl velmi pracovitý, velmi chtěla mít dobré známky, ale co už - byla velmi malinká, tak tlustý, malý chlapec a nemohl unést všechna tato břemena. Ostatní, silnější a větší, si vedli dobře, jen ona zůstala vždy pozadu. Mravenci jí říkali jména, dělali si z ní legraci. Měla z toho velké obavy, chodila naštvaná. Bála se lekcí a této, že danou váhu neunese a dostane znovu. Nejraději by do školy nechodila vůbec. Styděla se za špatné známky a tohle, že je tak slabá. Přátelé mravence si s ní neochotně hráli, nechtěli s ní ani sedět v jedné lavici. Dny plynuly.

Jednou přišla do školy komise, každý mravenec byl změřen, vážil. Nejdéle byl studován malý mravenec; členové komise ji sledovali, zavrtěli hlavami, pak se dlouho radili, až nakonec vládli, že někteří mravenci jsou příliš malí a musí chodit do školy pro liliputány. Ostatně už moc neporostou, a ve starších třídách budou nové předměty a váhy budou ještě větší. Koneckonců, tito mravenci budou dělníci. Bylo rozhodnuto, že malá půjde do zvláštní školy, kde je také věda, jen o něco menší váha, takie, kterou snadno snese. Chodí do speciální školy pro liliputány! Ostatní mravenci se zasmáli. No to, co z tego? Zeptala se paní Mrówka, učitel. Nemohli odpovědět, ale pořád se tomu smáli, věnovat pozornost, neslyšíš?. Půjdu do jiné školy, rozhodl se mravenec, protože tady, jak vidím, nemají mě rádi. Jak si myslela, tak to udělala.

Nová škola se jí okamžitě zalíbila, bylo to stejné jako předchozí, přesto jiný, cvičební váhy byly nižší, a přátelé jsou hezčí. Po pár dnech měl mravenec v deníku šestku a pětku. Našla si tam kamarády, stejně jako ona – malí mravenci. Do této školy chodila velmi ráda, jen jí to bylo líto, když se seznámila s kolegy z předchozího, který se jí dál smál, ukazovali prsty a volali jména.

Jednoho dne šel lesem hrozivý obr, mával klackem na všechny strany a všechno ničil, co mu stálo v cestě. Narazil na mraveniště a začal do něj tyčí vrtat díry. Země se chvěla, domy se začaly hroutit v mraveništi, školy, všichni mravenci s hrůzou sledovali, jak je jejich dílo zničeno. Musel ses bránit, tak všichni solidárně zaútočili na vetřelce. Pokousaný, jak nešťastník utekl, kde roste pepř. Potěšení mravenci se vrátili do mraveniště. Po chvíli se ukázalo, že mnoho domů a ulic bylo zničeno, i cenné předměty, jednou z nich je drobná zlatá korunka královny. V mraveništi zavládl velký nářek. Koneckonců, královna nemůže vládnout bez koruny! Hledání začalo. Koruna tam však nebyla, nebylo tomu tak. Všechny tunely, kromě jednoho byl zkontrolován. Do toho posledního nemohl nikdo vstoupit, Tunel se klikatil hluboko do země, bylo to velmi úzké, temný, nebezpečný. Mohl se každou chvíli zhroutit a odvážlivce navždy pohřbít. Nikdo se tam tedy nepokusil jít. Tento odvážný krok udělal pouze malý mravenec. A po chvíli úzkou chodbou sestupovala níž a níž. Všude kolem byla tma, cítila vlhkou zemi. Pomalu kontrolovala každý úsek cesty. Nebylo tam nic než tma. Nenechala se však odradit, šel hlouběji a hlouběji. Na chvíli se odmlčela, abych si otřel pot z čela, a pak to viděla, že se něco leskne. Naklonila se. Našla korunu. Šťastná se vrátila jako na křídlech. Všichni ji obdivovali. Právě díky své odvaze mohla královna opět vládnout mraveništi, mravenci chodí do školy, a dělníci do práce. Jsi nesmírně statečný, řekla královna, předal jí Řád odvahy. Gratulujeme, objetí nemělo konce. A tyhle, který si z ní kdysi dělal legraci, teď se za to strašně styděli.

Protože na tom nezáleží, zda jsi velký, czy małym; zda máte na sobě velký, nebo lehké váhy. Co je důležité?“