Julka Balaganiara a nejpravdivější víla
Malá Julka seděla ve svém pokoji a plakala. Její pískavý hlas zaslechla stařenka procházející kolem jejího okna. A slyšeli jste, který šel se psem na procházku. A slyšeli i sousedé o dvě patra výše. Tiché vzlykání se rychle změnilo v nesnesitelné pištění. Maminka se snažila holčičku uklidnit, ale nechtěla nic slyšet. Za všechno, co řekla máma, Julka měla svůj vlastní argument.
– Julka, uklidit. - řekla máma ještě jednou.
– Nemůžu uklízet! - křičela Julka stále hlasitěji.
– Wystarczy, že všechno oblečení a hračky dáte na svá místa. Není to těžké.
– NE! Ja nie wiem, kde jsou Emilkiny boty! - Dívka proti sobě držela svou oblíbenou panenku. Byla naštvaná, a plakala zároveň. - Chci je! Nyní!
– Boty jsou příliš malé, abyste je našli v tomto nepořádku. Když si věci poskládáte, určitě se najdou, uvidíš. - hádala se moje matka. Byl další den, když se snažila ukázat své dceři, že kdyby měla ve svém pokoji pořádek, vždy bude vědět, kde jsou její věci. Toto však nechtělo poslouchat. Seděla uprostřed místnosti, mezi rozházenými hračkami a oblečením. Po celé hoře jejích věcí, ani jste nemohli vidět nadýchaný koberec.
– nenajdu, Už jsem hledal! já nikdy! - Julka se nechtěla nechat přemlouvat. - Vyčistěte mě! - Křičela na matku.
– Už se můžete čistit. Už jsi velká holka. - Matka pokaždé odpověděla, když dívka začala křičet ještě hlasitěji. - Nyní, ve vašem pokoji si není kam sednout, zobacz.
– Ne a spol?! Dívka stále plakala. - Ať přijdou víly z pohádky a uklidí mě! Tohle je nuda! Kde jsou boty Emilkiiiiii?!
– Cokoliv chceš, Můžu ti říct, kde máš co odložit. - navrhla máma. - Můžeme si hrát na úklid...
– NE! Někdo mě okouzlil řádem! - Julka klepala nohama a nedala se přemluvit matkou, že čím dříve se uklidí, tím dříve bude moci panence obléknout botičky a pokračovat ve hře. Mamka tedy odešla do kuchyně, připravit večeři. Dívčin křik byl stále slyšet po celém panství...
***
– Kdo to tak křičí?? Moje uši! - O chvíli později přistál na parapetu tlustý človíček s modrými křídly. - Au! Udělala kyselý obličej
a protřela si uši. Místo hůlky držela v ruce malinký deštník.
– Ty jsi… – Julka tomu nemohla uvěřit, koho vidí. Vytřeštila oči a pomalu přešla k oknu, odstrčit všechny hračky, které měla rozházené po podlaze.
– Tak, Jsem skutečná víla! Všechny děti tak reagují, když mě uvidí. Jsem nejpravdivější! Ale popravdě, někdy bych raději žila v pohádce, protože tam mají víly jaksi míň práce - mávnou hůlkou a je tam kočár nebo šaty - to je ono, veškeré jejich úsilí! a já? Pracuji příliš tvrdě! A já nemám hůlku! Víla oprášila malý zelený deštník a postavila ho na parapet, pokračovat v mluvení velmi rychle. - Prší! Úplně jsem zmokla! Milované dítě, něco, co jsi udělal, že tolik pláčeš a tak křičíš?
Už musím být hluchý! Moje ubohé uši!
Julka nevěděla, co na to říct, takže jen zírala na malou ženu na svém parapetu. Měla na sobě zelený kabát se spoustou kapes a boty stejné barvy.
– Ne, co se stalo? - Znovu se zeptala Pravá víla. - Musíš mi to říct rychle, Přišel jsem sem schválně, a věřte mi, není legrace přejít v takovém dešti! Och, dokonce i moje boty jsou promočené! Zavolej mi sem, proč tak pláčeš!
– Ztratil jsem boty své Emilky. - řekla Julka klidněji. – Nigdzie ich nie ma.
– Hledal jsi? Víla zvedla obočí.
– já nikdy! Nejsou nikde k nalezení! Dívka byla opět nervózní.
– Určitě tu někde jsou.
– Není! Není! Zmizel! Nervózní Julka začala mávat rukama. – Nie ma ich nigdzie!
– Tady bych je taky neviděl. Hračky na podlaze, kniha na zadní straně postele, ponožka na lampě! Co zde chcete najít?
– boty Emilkiiii!
– Ale jak, řekni mi. - Řekla zelená víla věcně a narovnala si rozcuchané vlasy. Dívka mlčela. - Ne, jak ty boty najdeš?
– Nie wiem. Okouzlete mě řádem! Julka zkřivila obličej.
– Ej, ej, už se tu nezlob a neplač! - Víla dupla nohou. - Okouzli mě, očaruj... Máš kliky, můj miláček. Všechno jsi rozházel, tak teď se to musí vyčistit. Neexistuje žádná magie, protože by to bylo příliš snadné. To si víly nemůžou jen tak líbit, utíkej od jedné dívky k druhé a uklízej její pokoj. Máme opravdu spoustu jiných věcí na práci. Musíme vybarvit duhu, malovat západy slunce, dělat krásné sny, vykouzlit úsměvy! Je to dřina, moja kochana! Viděl jsi někdy, jak se maluje duha? Tisíce malých víl přicházejí a sypou barevný pyl na oblohu! Pak mě tak bolí křídla, že si musím na půl hodiny lehnout a odpočívat. A musím pít posilující malinový čaj! Ale to všechno stojí za úsměvy lidí, stojí… Rád se na to dívám, jak se lidé usmívají! – Víla se usmála. – Ale už jsem se objevil, bo och…, hodně jsi křičel, velmi!
– Jak ses sem dostal?? - zeptala se Julka.
– přijel jsem. - A Pravá víla se otočila, ukázat Julce malá křídla. - Koneckonců, tvůj křik by probudil tygry v brazilském lese, dziecko! I můj brouk se toho všeho schoval pod vanu!
– Jaký brouk? – Julka už neplakala. Všechny slzy jí vyschly na tvářích. Byla z toho tak překvapená a překvapená, co se dělo, že zapomněla plakat.
– Ne, Brouk. Lidé mají koně nebo psy, malé víly mají broučky, berušky nebo žáby.
– Aha… – Julka se začala smát, a hnědé kadeře jí vesele poskakovaly kolem obličeje.
– Jsi moc hezká holka, když se směješ - Všiml si pravé víly. - Cokoliv chceš, Mohu vám trochu pomoci. Jednou... Uvidíš, že čištění není vůbec těžké...
– Ale umíš kouzlit! Ukaž mi něco kouzelného...
A pak dostala víla nápad...
O chvíli později už seděla na podlaze, vedle Julky. Vytáhla ho z kapsy kabátu
a kaštanové hodinky a ukázal je dívce.
– Popatrz. Uděláme to: Dám vám deset minut, abys čistil...
– NE! přerušila ji Julka. - Nemůžeš uklízet tak rychle! nemohu!
– Stop! - Víla zatleskala rukama. Ona věděla, že malé holčičky mohou být někdy velmi tvrdohlavé. Ale také věděla, že umí velmi dobře čistit, prostě to musí ukázat. - Domluvíme si takovou schůzku: Budeš mě chvíli poslouchat. Za deset minut se pokusíte uklidit celou místnost. Ale řeknu vám to, co máš kam dát. Zahrajeme si na úklid...
– Ty mluvíš, jako moje máma... – Julka položila panenku vedle sebe. - Okouzlete mě řádem! Očarovat!
– Ty ano, že Emilčiny boty jsou pryč? - zeptala se víla.
– Zmizel. Julka přikývla.
– To ti slibuji, že když uklízíš, uvidíte skutečné kouzlo. Zelená postava mrkla. - Samozřejmě, jak si přeješ…
Tato slova ano, že se Julka znovu usmála:
– dobře, zkusím to. Ale bude tam kouzlo?
– Budou.
– Slibujete?
– Budou tam kouzla. Rozhodně. Víla vytáhla z kapsy malou lahvičku malinového čaje a usrkla. - Začněme. Nastavil jsem si hodinky...- a nastavila na hodinkách časovač na deset minut. Pak z další kapsy kabátu vytáhla tmavé brýle, korály, třpytící se všemi barvami a mikrofonem, A ona řekla:
– Moja kochana, lépe se čistí hudbou. Normálně, můžete zapnout své oblíbené skladby, ale dnes vám budu zpívat. Bude to kouzelná píseň, kde se lépe uklízí. Dvakrát si odkašlala, pak si nasadila korálky a nasadila brýle, a pak začala zpívat:
Tralalalalalalalala… Je to kouzelná píseň!
Nyní bloky létají do krabice,
Julka se pohybuje lehce jako mlha...
Tralalalalalalalala… Je to kouzelná píseň!
Zelená cihla a dvě modré
do krabice za tímto plyšovým psem...
– Pravá víla zpívala a tančila, skákání z police na polici.
Tralalalalalalalala… Je to užitečná píseň!
Panenky musíte také dvakrát zakopat,
a pak také plyšové medvídky co nejdříve!
Tralalalalalalalala… Je to užitečná píseň!
Nejnižší police je ta pro panenky,
nahoře je místo na sklenice a struhadla.
Julka aranžovala plastové nádoby, a víla tančila, kýval nohama a mával křídly, ze kterého sprchoval magický modrý pyl.
Tralalalalalalalala… Je to veselá píseň!
Je to nutné, aby to nevyletělo z hlavy
sbírat pastelky, fixy a tužky.
Tralalalalalalalala… Je to veselá píseň!
Julka také skládá oblečení,
co od rána leží na koberci.
Dívka vše rychle pochytila, o čem Víla zpívala a umístila to na místo. Poskakovala podle melodie, kterou zpíval její malý host. A ani si toho nevšimla, když ji to začalo bavit, čištění.
Tralalalalalalalala... Píseň je nyní u konce!
Zbývá minuta, tak jak našel,
korálky hned pověsit přes stůl.
Tralalalalalalalala, tralalalalalalalalala!
A Nejpravdivější víla se uklonila, jako hvězda v televizi, a Julka jí začala tleskat.
– Pěkně zpíváš. - Usmála se.
– A máš pěkný pokoj. Oba se rozhlédli. Vše bylo uklizeno. Ani ponožku, kterou Julka ve vzteku hodila až na lampu, dokázala to strhnout badmintonovou raketou. Všechno oblečení bylo složené ve skříni. Na policích seděli plyšoví medvídci a panenky, a psací a malířské potřeby byly na stole v barevných kelímcích.
– Krásně!
– Hezky… – potvrdila Julka, hrdý na sebe.
– Vidíš, můžete čistit. - řekla Víla, tím, že si strčí hodinky a mikrofon do kapsy.
– A…
– Chcete se zeptat na kouzla? Kde je kouzelné překvapení?
– Ne, přesně tak… – Julka se těšila.
– Brzy bude překvapení. Nejprve jsem vám to chtěl říct, že jsi odvedl skvělou práci. Myslím, že na tebe bude maminka pyšná, když jí zavoláš, že by viděla tak pěkný pokoj. Myslím, že i tvůj malý bratr bude umět hrát, co? Na podlaze je teď dost místa. A budete moci jít do své postýlky, nyní je čistý a není na něm všechno oblečení. Nyní můžete použít malinový čaj. říkám ti, ona dělá, že se muž usmívá a má více síly!
Julka kývala hlavou, souhlasit s Vílou.
– Ne, to je teď překvapení. To opravdu je, vykouzlil jsi to sám. Podívejte se pod postel...
Julka šla k posteli a sehnula se. Za chvíli se šťastně zachichotala:
– Emilčiny boty! Nezmizely!
A odvrátila se, poděkovat Nejpravdivější víle, ale tenhle byl pryč. Přes trochu pootevřené okno, padaly jen kapky deště. Julka šla k oknu, ale už neviděla zelenou postavu v kabátě se spoustou kapes. Ale na parapetu byly skvrny zelenomodrého pylu, a malý zelený brouček vnikl škvírou v okně, schovat se před deštěm na teplé místo.
– Julka, sendviče a malinový čaj! Přijďte na večeři! volala máma z kuchyně. A pak se Julka cítila jako skutečná víla, který velmi tvrdě pracoval. Měla velký hlad, velmi šťastná a chtěla to matce moc říct, že její pokoj je uklizený, což ona sama udělala. Běžela, takže hned do kuchyně, křičet:
– Maminka, Umím okouzlit! Odčaroval jsem Emilčiny boty!
A dokonce to slyšeli i sousedé o dvě patra výš...
Autor pohádky: Dagmara Kuprianová