Dobrodružství s technikou
Tátova skříň
Každý, kdo dělá i ty nejmenší domácí opravy, potřebuje základní náčiní.
Filip se vždy snažil dostat k „pokladům“ svého otce. Který malý chlapec by odolal pokušení, co je to velká skříň plná nářadí, hřebíky, kabely a bůh ví, co jiného? Trvalo dlouho, než byla trpělivost odměněna, dnes poprvé táta syna nevyhnal, a dokonce ho nechat trochu hrabat.
– Až budu větší, všechno bude moje? zeptal se rozzářeně Philip.
– Možná, Já to tak úplně nevidím.
– Ale můžu to použít, co potřebuji?
– Co potřebuješ?
– Všechno.
– Nepřehánějte to.
– Na, na začátku: viděl, kladivo, hřebíky, tento "děrovač", šrouby, je to na zašroubování a musíš mi pomoct.
– Docela dobrý, mohl bys z toho udělat trysku.
– Nedělejte si ze sebe srandu, ještě nevím, co budeme dělat, protože tady je všechno tak zajímavé.
– Dobře, manažere, Máš to na starosti.
První práce neměly konkrétní účel, stačilo zatlouct hřebíky obrovským kladivem a udělat nespočet děr ručním šnekem. Taková "vražda" kusu prkna není snadná práce ani pro malého člověka, překypující energií, Takže pokus zašroubovat další šroub rychle vyústil v "krásné" bubliny na jemných rukojetích a tím první dobrodružství skončilo, s tím, co už Filip vzal za své.
Rodiče byli přesvědčeni, že si můj syn na chvíli odpustí, alespoň do doby, než se zahojí bolavé ruce. Jak moc se mýlili! Druhý den byl mladý konstruktér v zimních rukavicích připraven zkrotit techniku. Tentokrát byl efekt usilovné práce viditelnější, podařilo se mu přibít dvě prkna k sobě. Problém byl v tom, jedním z nich byla kuchyňská stolička, Filip byl pyšný, máma mnohem méně.
– Udělal jsi něco nejlepšího?
– Tobě se to nelíbí, a tolik jsem pracoval, Dokonce jsem se trefil do prstu...?
– Řekni to tátovi, abych s tím něco udělal a taky s tebou.
– slyšel jsem, slyšel jsem. řekl táta. - Nejsi hrdý na svého syna?
– jsem, ale když neopravíš stoličku, jeden z vás během večeře zasadí svou "chloubu" na toto prkno.
– Tati, můžeš mi pomoct, protože jsem ji tvrdě přibil? Philip tou námahou zalapal po dechu, upřel prosebný pohled na svého otce.
Společně se zabývali mistrovským dílem mladého génia, trvalo mnohem déle, než vše posbírali a vrátili do původního stavu, co bylo potřeba k zatlučení hřebíku.
Kdo viděl kleště?
Stále více pánů spolupracovalo, i když se to oběma nelíbilo. Táta dělal spoustu věcí doma sám, alespoň doposud tomu tak bylo, tak si díly nechal, kterou by jinak vyhodil. Od té doby, co Filip anektoval skříň, otec si všiml fenoménu dematerializace některých svých „pokladů“.
Kája, jako mladá nevěsta neměla zájem získávat hračky svého otce, bylo to omezeno na příliš nevděčné nátlaky na mého otce, dělat, co chtěla.
– Milý tatínku, a miluješ svou malou dceru?? – udělala máslové oči.
– Nejsem o tom vůbec přesvědčen, ale mluvit.
– Protože můžete vidět… můj stůl…
– Jen nemluv, že ti musím koupit nový, protože nic z toho není.
– Nový nechci, je to super, jen ten šroubek odšroubovaný.
– Drahý Bože, jaký šroub?
– Tam, při skládání vršku…
– Pojď, podíváme se, co jsi tam nahoře byl.
– …
– Filip!
– Něco se stalo?
– Jak znám život, pak asi víte něco o těchto červených kleštích.
– měl bych?
– Klidně - ANO.
– Víš, Moc jsem je potřeboval na dvoře, a pak jsme hráli na schovávanou a oni se takhle schovávali…
– Prostředek, že nemám co hledat, ale je lepší koupit nové?
– Můžu jít i s tebou, Pomůžu vám vybrat pár skvělých.
– Měli byste jít sami se svými úsporami.
– Tato, Už nebudu brát nářadí z domova, a pro mě, co bychom si koupili, ale vezmi mě s sebou, aspoň ti poradím.
– Na co ještě čekáš?
Otec došel k závěru, to opravdu je, nástroje by byly v bezpečí pouze v trezoru, to je cena, kterou musí zaplatit každý, kdo chce mít útěchu od syna. Ale jak je to příjemné a jak zábavné, jen otcové o tom svým synům příliš zřídka říkají.
Zajímavé je staré rádio?
– Miláček, Předpokládám, že nastal den, kdy si potřebujete koupit nějaké „poctivé“ rádio. – začal pan Władek.
– Víš, že o tom nic nevím, důležité, aby to hrálo.
– Starý stále hraje, ale těžko pochopit co, protože dělá všechny hlasy, ale ne hudbu.
– Ale stojí to peníze.
– Vidíš… Dostal jsem pár zlotých, dost na cool rádio.
– Preferoval bych nový vysavač, a kromě toho by bylo vhodné i kapesné o prázdninách.
– dobře, Koupím vysavač a dám ti kapesné, ale zbytek je na "self-play".
– Pokud si to všechno můžete dovolit, ať je to jak chceš - Renata dokončila rozhovor.
Zpoza dveří se ozvaly tlumené hlasy radosti. Děti se dlouho snažily přesvědčit rodiče, aby si koupili „věž“ s laserovým přehrávačem.
– Kája, Filip! obleč se, jdeme na procházku.
– Jsme připraveni, jen máma se takhle škrábe.
– Máma "dělá božstvo", a nehrát! - přišel z koupelny.
navrhla Kája tátovi, že mu poradí, jaké vybavení zvolit. Ve skutečnosti se můj táta už rozhodl a teď potřeboval jen souhlas rodiny, co se týče vysavače, věc byla jednoduchá… má mít vysoký výkon a dobré filtrování.
– Do kterého obchodu půjdeme? – Filip byl netrpělivý.
– Relaxovat, je to jen pár kroků.
Prohlídka začala na místě – dětské hudební vybavení, rodiče domácích spotřebičů. S vysavačem nebyly žádné problémy, a když to prodejce zjistil, že tím nákupy nekončí, slíbil slevu. Kája si všimla malé "věže" a velmi se ji snažila ukázat otci. Představte si její překvapení, když to slyšela:
– Ukažte nám prosím, jak tento "Grundig" hraje.
– Tady jsi. Máme zde digitální RDS rádio, trojitý přehrávač a dvě kapsy na kazety, ekvalizace hlasu se zesílením basů a dobrými reproduktory…
Děti při poslechu toho všeho mrazily.
– Tati, pomyslel jsem si, že snad budeme mít jen malého, mezitím je to jako jukebox.
– Jak se ti to nelíbí, vezmeme menší.
– NE! NE! Tak to je skvělé!
– Tato, a co uděláte se svým starým radiomagnetofonem? – Filip byl najednou zvědavý.
– Pomyslel jsem si, že budete chtít vidět, co je uvnitř.
– Opravdu mi to dovolíš?
– Studna, Myslím, že jinou alternativu nemám, ale nejdřív musí všichni pracovat, protože musíte domů přinést čtyři velké balíčky.
Prodejce i tentokrát rodinu mile překvapil. Vše odvezl do domu a pomohl i s balíky.
Nejméně se situace obávala asi paní Renata, byla ráda, protože starý "míchač prachu", jak tomu říkala, bylo to dobré jen na popelnici. Kája a její táta nainstalovali nové, a Filip už "vraždil" staré rádio. Věž hrála jako Polský rozhlasový orchestr, až hudba pohladila uši.
– Pomoz tátovi! – přerušil stav slasti Filipův hlas - jsi slíbil!
– Ale, opravdu potřebuješ mou pomoc?
– Teď ano, Protože jsem se dostal do samého středu.
– Nechat, takže hudba hraje, a jdeme do práce.
– Nemůžu to vytáhnout, možná máš víc síly?
Ukázalo se, že síla není vždy tím nejlepším řešením. Stačilo to otočit, zatlačte a znovu otočte, a celý interiér odhalil svá tajemství.
– Jen si vzpomeňte, vyjmeme motor z magnetofonu, otáčkoměr a transformátor. Zbytek je šrot, takže bys ti měl být k ničemu.
– Nebuď tak svině, podívejte se, kolik zajímavých věcí zbývá, z čehož určitě něco zvládnete.
– Nejspíš jen vesmírná stanice.
– E…, Předpokládám, že byste ještě potřebovali něco vybrat ze svého šuplíku, protože je toho málo.
– Ani na to nemysli, byl to jen vtip a už jsem ti to řekl, tyto věci nebudeme potřebovat.
Co se dalo dělat, tata – "vyšší moc". Nic vám však nebrání zjistit, k čemu slouží.
– Možná bychom ty knoflíky ještě nechali?
– Synchronizujte způsob, to jsou potenciometry pro nastavení hlasitosti a zabarvení, a přitom už dávno není možné v této památce cokoliv regulovat.
– … a ty barevné?
– Pojď, nic z toho opravdu neumíme, ale s motorem tě nechám postavit výtah, jeřáb nebo něco stejně fascinujícího.
– Nevím, jak funguje výtah.
– Mechanik jako ty to nemůže vědět, Určitě na něco přijdeš.
Máma právě dokončovala přípravu večeře, když do kuchyně vtrhl rozzářený Philip.
– Maminka! Tohle musíte vidět!
– Teď nemůžu, vidíš, Jsem zaneprázdněn. Ukaž mi to po večeři, a teď tě tatínek potěší svou přítomností.
Samozřejmě mu to nebylo třeba říkat, vykřikl okamžitě:
– Tato! Udělal jsem výtah a dokonce to funguje! Musíte to okamžitě sledovat!
– Studna, pokud budu muset…
Ve Philipově pokoji na stole byla hned u okraje baterie, motor zaseknutý plastelínou, přesahovala role mechaniky magnetofonu. Na podlaze byl hrdě „výtah“., Krásná, barva z kostek Lego. Celé to bylo spojeno závitem připevněným na jedné straně k výtahu, na druhé je navinuta na roli od motoru. Celé to dotvářela spleť drátů a plechů. Filip se soustředěním hodným inženýra zkontroloval, k čemu se připojil.
– já už vím. Sledujte a obdivujte…
Zavřel dva talíře a…, výtah se rozjel.
– gratuluji, říkal jsem ti, to můžeš.
– Nyní postavím věž z cihel, takže existuje několik pater.
– …pojď na tyhle cihly…
Jak se to často stávalo, když si „kluci“ sedli ke společné hře, takže tentokrát pro ně svět přestal existovat a kdyby maminka nezavolala ke stolu, pravděpodobně by chodili nahoru a dolů až do večera. Philip už přemýšlel o dalších aplikacích pro svou fantastickou práci a tím dobrodružství s technikou skončilo, nebo to možná právě začalo.?